Pláč, vztek a vzdor

„Trpělivost a dlouhý čas zmohou víc nežli vztek a síla.“

– Jean De La Fontaine

Vztek a vzdor jsou základní emoce, které nám ukazují, že se dítě začíná vymezovat a tvořit si vlastní „já“. Pro rodiče nebo další osoby, které s dítětem v tomto období tráví čas, nebývá snadné různé situace pod rouškou těchto emocí efektivně řešit. Pláč je jedním z prvních komunikačních kanálů, které miminko používá. Často je pro nás však složité rozpoznat, k čemu je pláč vázaný, snažíme se ho tišit, což nemusí být vždy ta nejšťastnější reakce.

Na workshopu se dozvíme, jaké mohou být příčiny vzdorovitého či plačtivého chování, jak konfliktní situace řešit, spoustu konkrétních situací, které nás dovedou k pochopení souvislostí.

Sourozenci

„Milý Bože, Kain s Abelem by se myslím tolik nezabili, kdyby měl každý svůj vlastní pokoj. Nám s bráchou to aspoň tak funguje.“

– Dan (Děti píší Bohu)

Sourozenec je osoba, která nás ovlivňuje možná více, než si vůbec myslíme. Je to „kamarád“, na kterém se učíme, jak fungují vztahy s podobně starými dětmi, jak respektovat jeden druhého, jak se hádat a zase se usmířit, jak důležitá může být jeho opora. Přesto nebývá vždy snadné se s ním sžít.

Na workshopu se dozvíme základní rozdělení postavení dítěte v rodině (jedináček, prvorozený, prostřední dítě, benjamínek) a návrhy využití různých přístupu ke každému dítěti dle jeho postavení. Věnovat se budeme samozřejmě také přípravě na příchod sourozence a tzv. sesazení z trůnu. Dotkneme se také věkového rozdílu mezi sourozenci a mnohých dalších témat v souvislosti se sourozeneckými vztahy.

Emočně inteligentní dítě?

„Dělám, co můžu.“

– – Franta (Děti píší Bohu)

Je to už několik let, kdy se začalo mluvit o důležitosti emoční inteligence v běžném životě. Mnohé výzkumy potvrzují, že je EQ pro šťastný život důležitější než IQ. A nejen to! Dá se také mnohem více ovlivnit vnějším okolím a působením. S emoční inteligencí se setkáváme neustále, emoce nás doprovází po celý den. Jak rychle přicházejí, tak rychle odcházejí. Jak pomoci dětem, aby se v sobě lépe vyznaly?

Dozvíme se, jak děti naučit emoce pojmenovat, nechat je jimi projít, aby znaly své reakce a běžný průběh a poté teprve jsou děti schopné s nimi začít opravdu pracovat. Existují různé možnosti, jak dítěti k tomuto napomoci a jak ho provádět kouzlem emocí.

s Ivanou Procházkovou o vývoji mozku
a o emoční inteligenci na Rádiu Petrov

Pravidla a řád ve výchově

„Hodnoty vedou k jednotě i ke konfliktům.“

– Kjell A Nördström

Proč jsou pravidla a řád pro děti tak důležité? V čem jim pomáhá jasná orientace v prostoru, čase a ve vztazích? Jak jim můžeme my pomoci, aby to pro ně bylo snazší? Ono by se tím usnadnilo spoustu věcí hlavně nám dospělým. Co je důslednost ve výchově a jak jí docílit? Pravidla a řád způsobují určitou naši čitelnost a předvídání způsobuje dětskou důvěru v nás dospělé. Na tyto a další otázky si odpovíme právě na tomto workshopu.

Dozvíme se více o tom, že když jsme důslední, neznamená to, že nás děti budou mít rády měně ani to, že bychom jim ubližovali, právě naopak. Naučíme se nastavovat laskavě, ale důsledně hranice a povíme si, kdy je nutné říkat „ne“ a kdy „ne“ provokuje jen zbytečný konflikt.

Pět jazyků lásky

„Děti rozumí svým rodičům právě tak málo jako rodiče svým dětem.“

– Ruth Rendellová

Gary Chapman je zkušeným terapeutem, který ze své praxe vyvodil základních 5 jazyků lásky, kterými se mezi sebou páry dorozumívají. Pokud každý partner umí mluvit jazykem toho druhého, jsou schopni prožít plnohodnotný harmonický vztah. 5 jazyků lásky existuje také pro děti a seznámení se s nimi nám může pomoci najít si k nim cestu jednoduchým a efektivním způsobem. Jde o tak banální věci, které mohou zachránit tolik dobrého.

Dozvíme se, jaký jste typ člověka a který z pěti jazyků lásky vám je nejbližší, odkryjeme podrobnosti o daném rozdělení a dospějeme možná k pochopení spousty souvislostí. Povíme si, jak konkrétně přijímat a dávat lásku tak, aby vztahy v celé rodině byly naplněny porozuměním. Workshop čerpá ze stejnojmenné knihy Garyho Chapmana.

Chválit a trestat?

„Důvěru si získáte tak, že jste průhlední, otevření a držíte slovo.“

– Jack Welch

Pochvaly a tresty jsou dnes velmi diskutovaným tématem nejen rodičů, ale i odborné veřejnosti. Většina lidí se shodne, že tresty nic moc dlouhodobě nevyřešíme, ale pochval se nechtějí vzdát. Je to tak správně? Jde vychovávat i bez pochval? A proč by to tak mělo být? A je možné, že to opravdu funguje?

Dozvíme se, jak na dítě pochvaly a tresty působí v dlouhodobém horizontu a uslyšíme návrhy jiných možných řešení.

Emoční inteligence v praxi

„Cokoliv, co zasadíme do svého podvědomí a zaléváme emocemi a tím, že se k tomu neustále vracíme, se jednoho dne stane skutečností.“

– Earl Nightingale

„Člověk není rozumná bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, která občas myslí.“

– František Koukolík

Emoční inteligence je vlastně schopnost vhodně používat emoce, jakýmsi způsobem ovládat své chování tak, aby bylo pro naše okolí přijatelné. Teorie je krásná věc… Ale jak je to v praxi? Asi všichni rodiče se setkávají s momenty, kdy by nejraději vyletěli z kůže a svému dítku jasně řekli, jak se teď chovat má nebo nemá. A většina těchto momentů nastává, když jsme unavení, nejsme v psychickém klidu, když se konfliktní situace dotýká něčeho, co už jsme v životě zažili a nedokázali se s tím ještě emočně vypořádat. Mnohým situacím lze úspěšně předcházet. Nebo i když se nám to nepodaří, tak můžeme se situací pracovat i později a docílit tak změny. Toho, že se příště dokážeme zachovat jinak.

Dozvíme se, jak částečně eliminovat konfliktní situace, jestli dítěti své emoce ukazovat nebo ne a v jaké míře, proč být pro dítě čitelný a povíme si také pár efektivních tipů, jak náročné situace řešit. Nezapomeneme se také věnovat kouzelnému slovíčku „ne“ a práci s ním.

s Ivanou Procházkovou o síle slova
na Rádiu Petrov

Technologie ve výchově

„Proč nám skvělá technika, která šetří práci a usnadňuje život, dosud přinesla tak málo štěstí? Odpověď je prostá: protože jsme se ji nenaučili rozumně užívat.“

– Albert Einstein

Technologie jsou velmi diskutovaným tématem. Tváří se, že v životě spíše pomáhají. A opravdu v mnohých případech tomu tak i je. Je však třeba rozlišovat, o jaké technologie jde, jak často a v jakém věku je dětem k nim přístup povolen, toto je v přístupu ke všem technologiím stěžejní, pak mohou opravdu i dávat.

Dítě se učí především zkušeností. Na příklad před obrazovkou dostává zkušenost naprosto minimální. Zkušenost je nepřenosná. Děti se potřebují hýbat a věci zažívat, tím se učí. Zkrátka aby se dítě naučilo, co nejvíce nového, je třeba věci vidět, slyšet, zkusit si na vlastní pěst a toto vše se MUSÍ dát do souvislosti, aby vše fungovalo, jak má. Tedy hraje velmi důležitou roli také situační kontext. Mozek pracuje teď a tady, takže vše se musí dát do souvislosti IHNED. Média jsou od reality odtržená, mozek tedy nemůže toto zvládnout. Tím, že děti nemají vyvinuté kritické myšlení, opravdu nelze očekávat, že budou schopné si u televizního pořadu uvědomovat a selektovat pouze žádoucí informace. Je třeba mít stále na vědomí, že mozek dítěte ještě NENÍ hotový a vyvíjí se, formuje se a utváří se tím, co do něho vkládáme. Pokud dítě během svého vyrůstání naváže běžné vztahy, má přátele, zvládnuté základní sociální kompetence, atd., pak v pozdějším věku s technologiemi problém nemá. Ale je třeba mít základnu vytvořenou naprosto přirozeně a to je pro nás lidi komunikace tváří v tvář.

Dozvíme se, v jakém věku jsou pro dítě ty které technologie vhodné, jak nastavit základní pravidla při práci s nimi, jak děti ovlivňuje naše práce s technologiemi, jaká jsou úskalí půjčování mobilu dětem, jak přenést na dítě chuť jít ven.

s Ivanou Procházkovou o technologiích
na Rádiu Petrov

Mezigenerační propasti

„Je zajímavé, že z generace na generaci jsou děti stále horší a rodiče stále lepší, navíc ze stále horších dětí vyrůstají stále lepší rodičové.“

– Wieslaw Brudzinski

Velmi často se na workshopech ozývá, jak jsou mámy utrápené z tchýní a babiček a někdy i dědečků. Každá generace si s sebou něco nese, každá vychovala generaci mladší a každá mladší generace obvykle chce dělat věci jinak a ještě lépe. Toto samozřejmě naráží na generace starší, protože tím nezřídka vnímají negativní pohled na všechno to, o co se celý život snažily. Někdy nám pomůže třeba jenom přiblížit se pochopení toho, proč prarodiče reagují tak a ne onak, jak se asi cítí oni.

Dozvíme se, jaké mohou být pohledy prarodičů na naše chování a co skutečně je za tím, že mnohdy nerespektují naše očekávání.

Sešívaná rodina

„Rozvodový spor není ve skutečnosti sporem o rozvod. Je to spor o opětovný sňatek.“

– Gilbert Keith Chesterton

Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že se u nás rozvádí asi polovina manželství. Další partnerství se rozpadají nesezdaná. Člověk je tvorem společenským, není zvyklý žít sám, takže přirozeně po jednom rozpadeném vztahu, vstupujeme do dalšího s nadějí, že to třeba bude jiné. Mnohdy se stává, že do nového vztahu přivádíme své děti ze vztahu předchozího. A to nejen matky, ale nově i otcové, co mají děti ve střídavé péči. Tyto situace nemusí bývat vždy snadné a to ani pro pár, ani pro děti samotné. Některé nově sešité rodiny končí opětovným rozpadem ještě dříve, než se stihnou rodiny pořádně sešít a to je proces. Proces, který trvá a může trvat dlouho. Nastávají během něho propady a jindy se zase nacházíme ve výšinách, to k tomu asi patří.

Dozvíme se, jak můžeme pomoci dětem v nové situaci, jak si můžeme pomoci jako partneři, jak přistupovat k jednotlivým dětem, jestli rozlišovat vlastní a nevlastní sourozence, jak nastavit nová pravidla, rituály, jak se připravit, že budeme tvořit zcela novou rodinu.

Role matky a otce ve výchově

„Některé děti se chovají tak, jako kdyby neměly rodiče. To proto, že někteří rodiče se chovají tak, jako by neměli děti.“

– Leonid Nikolajevič Andrejev

Role je vlastně jenom role. Dá se měnit, přizpůsobovat, vypnout, zapnout, ale když už nějakou roli hrajeme, je třeba, abychom ji hráli co nejlépe. Role matky a otce je v životě rodiny velmi důležitá, nemá nic společného s emancipací žen ani mužů. Některé věci jsou zkrátka bližší ženě – matce a jiné muži – otci. To je naše přirozenost. A i kdyby se máma chtěla někdy třeba rozkrájet, otce ze sebe nikdy neudělá. Tak to je. Co je pro kterou roli důležité? Co by měla obsahovat, aby si z ní děti odnesly do života zdravou zkušenost?

Dozvíme se, kdy dítě potřebuje jemnou matku a kdy naopak přísného otce, proč je důležité umět ze své role vystoupit a v partnerství si udržet i roli milenky a milence, jaký je rozdíl v tom, jak vnímáme naši roli my samotní a jak ji vnímají ostatní.

Rituály ve výchově

„Opakování může unavit ucho a ducha, nikdy srdce.“

– Nicolas Chamfort

Rituál (z latinského ritualis = obřadný) znamená obřad, ceremonie, ceremoniál a jde o způsob chování založený na tradičních, osvědčených, prověřených pravidlech či normách. Rituály mohou být velké chvíle, ale i zcela obyčejné malé každodenní chvilky, bez kterých by vaše rodina nebyla rodinou. Dětem rituály pomáhají získat bezpečí a najít se ve velkém světě. Nebudeme mluvit jen o velkých rituálech, ale možná o to víc právě jen o malých momentech, které by se v životě každé rodiny měly pravidelně nacházet. Rituál může mít podobu třeba každodenního společného stolování, vaření čaje, čtení pohádky, ale také jednou za rok výletu na stejné místo s obědovým piknikem.

Dozvíme se, proč jsou rituály v životě rodiny stěžejní, jak rituály přirozeně i nepřirozeně nastavit, jak o nich mluvit s dětmi, jaké rituály se v kterém věku doporučují a na koho se váží. Uvedeme si spoustu tipů rituálů, které můžeme do rodiny přenést.